Kapitola 4
Vynechala jsem pondělní příspěvek na blogu, hlavně proto, že obvykle byl o tom "Co zrovna čtu" a já v současný době nečetla nic novýho. Místo toho jsem se rozhodla, že chudáček auto potřebuje lázeň. Kdyby byla máma vzhůru, byla by pyšná, kdyby viděla, že jsem venku a ne přišpendlená u laptopu. Kromě příležitostných zahradnických úkolů, jsem byla prostě radši zalezlá vevnitř. Obloha byla jasná a ve vzduchu se vznášela vůně pižma smíchaná s vůní borovic. Chvíli po tom, co jsem začala s úklidem vnitřku auta, jsem byla překvapená, kolik drobných mincí a vlasů jsem tam našla. Když jsem na zadních sedačkách uviděla školní batoh, tak jsem se oklepala. Za pár týdnů začnu chodit do nový školy, Dee bude obklopená svými kamarády - kamarády, které Daemon pravděpodobně schvaloval, což se netýkalo mně, protože podle něj jsem očividně byla něco jako drogový dealer.
Přinesla jsem si kyblík a hadici a namydlila většinu auta, ale když jsem se natahovala, abych mohla umejt i střechu, skončilo to tím, že jsem místo střechy auta zmáčela tak akorát sama sebe a houba mi snad stokrát spadla na zem. Nezáleželo na tom, ze které strany auta jsem se pokusila na tu střechu zaútočit, prostě jsem tam nedosáhla. Nadávala jsem a začala z houby vybírat trávu a kamínky. Měla jsem takový vztek, že jsem ji chtěla zahodit až do nedalekého lesa. Znechucená a otrávená jsem jí odhodila do kyblíku.
"Vypadá to, že by se ti hodila nějaká pomoc."
Nadskočila jsem. Daemon stál jen pár kroků ode mě, ruce měl v předních kapsách vybledlých džínů. Jasně zelené oči mu jiskřily ve slunečním svitu. Jeho náhlý příchod mě vylekal. Vůbec jsem ho neslyšela. Jak se někdo mohl pohybovat tak zatraceně potichu, obzvlášť s jeho výškou? A hele, měl na sobě košili. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být vděčná nebo zklamaná. Tu jeho nevymáchanou hubu stranou, každá holka nad ním prostě musela slintat blahem. Odložila jsem ty myšlenky stranou a připravila se na nevyhnutelnou slovní přestřelku.
Neusmíval se, ale tentokrát se alespoň netvářil, jako kdyby mně chtěl zabít. Jeho výraz vypadal, jako kdyby si na sebe natáhl masku neochotné akceptace, tvářil se pravděpodobně stejně jako já, když jsem musela ohodnotit knihu, ze které jsem byla absolutně unešená, horším než vynikajícím hodnocením.
"Vypadáš, jako kdyby si s tím chtěla znovu praštit." Loktem ukázal na kyblík plný mydlinek a houbu, která v něm plavala. "Tak jsem si řekl, že udělám pro dnešek dobrej skutek a zasáhnu dřív, než ta nevinná houba přijde o život." Odstranila jsem si z očí pár pramínků vlhkých vlasů a nebyla si jistá, jak na to reagovat.
Daemon se rychle ohnul, sebral houbu a vyždímal přebytečnou vodu. "Vypadáš jako bys myla spíš sebe, než to auto. Nikdy mně nenapadlo, že by mytí auta mohlo bejt tak náročný, ale po tom, co jsem tě posledních patnáct minut sledoval, jsem přesvědčenej, že by to měl bej Olympijskej sport."
"Ty si mě sledoval?" Trochu děsivý. Trochu rajcovní. Ne! V žádným případě rajcovní.
Pokrčil rameny. "Vždycky můžeš zajet do myčky. Bylo by to mnohem jednodušší."
"Myčky jsou plýtvání peněz."
"To je pravda," řekl pomalu. Klekl si a začal umývat flek na blatníku kolem pneumatiky, kterej jsem vynechala. "Potřebuješ nový pneumatiky. Tyhle jsou už pěkně sjetý a tady jsou docela krutý zimy." Zrovna teď mi nějaký pneumatiky byly docela ukradený. Nemohla jsem přijít na to, proč byl tady, proč se mnou mluvil, vzhledem k tomu, že když jsme spolu mluvili naposledy, choval se, jako kdybych byla antikrist, v podstatě mně přišpendlil ke stromu a mluvil o způsobech, jak se ušpinit (jak být hříšný). A proč jsem se dneska ráno neučesala?
"Každopádně, jsem rád, že si venku." Domyl střechu auta a zvedl hadici. Pokřiveně se na mně usmál a začal z auta smývat mydliny, pěna po stranách stékala, jako kdyby přetékal hrnek. "Předpokládám, že bych se měl omluvit."
"Tak ty předpokládáš, že bys měl?"
Daemon se na mně podíval, oči měl přimhouřené proti jasnému slunci a já sotva uskočila stranou proudu vody, když přecházel spláchnout auto z druhé strany.
"Jo, podle Dee jsem měl dostat svůj zadek sem a chovat se hezky. Něco o tom, že ničím všechny její šance na to mít "normální" kamarády."
"Normální kamarády? Jaký druh kamarádů teda má?"
"Nenormální," odpověděl.
On upřednostňoval pro svojí sestru "nenormální" kamarády?
"No, omlouvat se a při tom to nemyslet vážně odporuje významu slova omlouvat se."
Vydal souhlasný zvuk. "Pravda."
Zírala jsem na něj. "To myslíš vážně?"
"Joo," protáhnul to slovo a pokračoval v cestě kolem auta a smývání mýdlové pěny. "Vlastně nemám moc na výběr. Musím se chovat hezky."
"Nevypadáš jako někdo, kdo dělá něco, co dělat nechce."
"Obvykle ne." Přesunul se ke kufru auta.
"Ale moje ségra mi vzala klíčky od auta a dokud se nebudu chovat hezky, nedostanu je zpátky. A je zatraceně otravné nechat udělat náhradní."
Zkusila jsem se ovládnout, ale nešlo to, vybuchla jsem smíchy. "Ona ti vzala klíče?"
Zamračil se a vracel se kolem auta zpátky ke mně. "To není legrační."
"Máš pravdu." Pořád jsem se smála. "Sakra, je to přímo k popukání."
Daemon po mně střelil nevraživým pohledem.
Založila jsem si ruce. "Mrzí mně to. Ale nepřijímám tvojí neupřímnou omluvu."
"Ani když jsem ti umyl auto?"
"Nee. Zasmála jsem se tomu, jak na mně přimhouřil oči. "Možná už ty klíčky nikdy neuvidíš."
"No, zatraceně, tolik k mýmu plánu." S koutky jeho úst si pohrával úsměv, který nenapovídal, že by toho litoval. "Došlo mi, že vzhledem, k tomu, že se ve skutečnosti necítím provinile, si to alespoň užiju."
Jedna moje část byla otrávená, ale byla tu i druhá část, která byla pobavená - neochotně pobavená. "Jseš obvykle takhle vřelej a jiskrnej?"
Prošel kolem mě a vypnul vodu. "Vždycky. Co ty, je u tebe zvykem zírat na chlápky, kterejch ses přišla zeptat na cestu?"
"Vždycky otevíráš dveře napůl nahej?"
"Vždycky. A ty si mi neodpověděla na otázku. Zíráš takhle pořád?"
Do tváří se mi nahrnulo horko. "Já jsem nezírala."
"Skutečně?" zeptal se. Ten polovičatý úsměv tu byl zas i s náznakem ďolíčků.
"Každopádně si mně probudila. Nejsem zrovna ranní ptáče."
"Tak brzo zase nebylo," Upozornila jsem ho.
"Já spím dlouho. Je léto, jestli sis nevšimla. Ty si snad nepřispíš ráda?"
Zastrčila jsem si zpátky pramen vlasů, který mi unikl z culíku. "Ne. Já vstávám brzo."
Zaúpěl. "Zníš přesně jako moje sestra. Není divu, že tě už teď tolik miluje."
"Dee má evidentně vkus … na rozdíl od jiných," řekla jsem. Jeho rty zacukaly.
"A je skvělá. Mám jí skutečně ráda, a jestli si přišel, aby si dělal velkýho, zlýhobráchu, tak na to zapomeň."
"Pro to tu nejsem." Posbíral kyblík a různé spreje a čističe. Pravděpodobně bych mu měla pomoct ty věci posbírat, ale byla na něj úchvatná podívaná, když se zhostil mýhomalýho čistícího projektu. Každou chvíli se na mně usmál tím zvláštním polovičatým úsměvem, bylo mi jasný, že tahle malá výměna názorů, mu byla nepříjemná. Dooobře.
"Tak proč jseš teda tady, kromě toho, že si přišel s mizernou omluvou?" Když mluvil, nemohla jsem přestat zírat na jeho ústa. Vsadím se, že věděl jak se líbat. Perfektně líbat, ne nechutně a uslintaně, ale tak, že se z toho kroutí prsty na nohou. Potřebovala bych se na něj přestat koukat - úplně.
Daemon postavil všechny věci na schody od verandy a narovnal se. Protahoval si ruce za hlavou, vyhrnula se mu košile a odhalil se mi tak letmý, zato velice dráždivý pohled na jeho břišní svaly. Nespouštěl ze mě oči a mně se v břiše rozletěli motýli. "Možná jsem jen zvědavej, proč je tebou tak okouzlená. Dee s cizíma moc dobře nevychází. Nikdo z nás."
"Kdysi jsem měla psa, kterej moc dobře nevycházel s cizíma."
Daemon na mně ještě chvíli koukal a pak se rozesmál. Byl to hluboký, burácející zvuk. Krásný. Sexy. Oh Bože, podívala jsem se jinam. Byl to ten typ kluka, kterej lámal srdce na počkání a nechával je za sebou roztříštěná a vyskládaná v dlouhé řadě. Znamenal akorát problémy. Možná zábavný druh problémů, ale v první řadě to byl vůl. A já nedělala do volů. Ne že bych dělala do kohokoliv jinýho.
Odkašlala jsem si. "No, každopádně díky za to auto."
Najednou byl zase přímo přede mnou. Tak blízko, že se jeho palce u nohou téměř dotýkaly těch mých. Zostra jsem se nadechla a chtěla o krok ustoupit. Tohle musí přestat dělat. "Jak to, že se pohybuješ takhle rychle?" Ignoroval mojí otázku. "Vypadá to, že moje malá sestřička si tě oblíbila," řekl, jako kdyby nemohl přijít na to proč.
Naježila jsem se, zaklonila hlavu dozadu a pro jistotu soustředila svůj pohled někam za jeho rameno. "Malá? Vždyť jste dvojčata."
"Já jsem se narodil o celý čtyři a půl minuty před ní," chvástal se, zatímco jeho oči sledovaly ty moje. "Takže technicky, je to moje malá sestřička."
Vyschlo mi v krku. "Takže ona je benjamínek rodiny?"
"Joo, proto jsem to já, kdo dává pozor."
"Hmm, to by vysvětlovalo to tvoje ubohé vychování," odsekla jsem mu.
"Možná, ale většina lidí mně shledává okouzlujícím."
Chtěla jsem na to reagovat, ale udělala jsem chybu a podívala se mu do očí. Okamžitě jsem byla lapena tou jejich nepřirozenou barvou, která mi připomínala nejčistší a nejhlubší části Evegladeského Národního Parku. "Tomu … se dá jen těžko uvěřit." Jeho rty se lehce zakřivily.
"Ty bys neměla, Katy." Vzal do ruky uvolněný pramen, který se mi vysmýkl ze spony a začal si ho natáčet kolem prstu. "Co je to vůbec za barvu? Není to ani hnědá, ani blond." Tváře mi opět zčervenaly. Chňapla jsem svoje vlasy zpátky. "Tomu se říká plavá hnědá."
"Hmm," řekl a přikývl. "Ty a já si musíme něco naplánovat."
"Co?" Udělala jsem krok stranou, kolem jeho mohutného těla, zhluboka jsem se nadechla a byla ráda, že jsem získala trochu prostoru. Srdce mi bušilo.
"Nemáme si co plánovat."
Daemon s posadil na schody, natáhl svoje dlouhé nohy před sebe a opřel se dozadu o lokty.
"Pohodlné?" zeptala jsem se.
"Velmi." Mžoural na mně. "K těm plánům…"
Postavila jsem se pár kroků před něj. "O čem to mluvíš?"
"Pamatuješ si celou tu věc kolem toho - dostat svůj zadek sem a chovat se hezky - že jo? Taky to zahrnuje moje klíče od auta."
Zkřížil si kotníky u nohou a jeho pohled zamířil ke stromům.
"Tyhle plány zahrnují mě a jak dostat zpátky moje klíče."
"Asi mi to budeš muset vysvětlit o trochu líp."
"Samozřejmě," povzdechnul si. "Dee mi schovalala klíče. Je v tom vážně dobrá. Už jsem obrátil barák vzhůru nohama, ale stejně sem je nenašel."
"Tak jí přinuť, aby ti řekla, kde jsou." Díky Bohu, že nemám žádné sourozence.
"Oh, to bych udělal, kdyby byla tady. Ale odjela z města a nevrátí se dřív než v neděli."
"Co?" Nezmínila se, že by odjížděla pryč z města. Nebo na návštěvu k rodině. "To jsem nevěděla."
"Bylo to na poslední chvíli."Znovu natáhl nohy před sebe a jednou začal poklepávat v neznámém rytmu. "A jediná možnost, aby mi řekla, kam je schovala je, když si zasloužím bonusové body. Víš, moje ségra má už od základní školy takovou hru na bonusový body." Začala jsem se smát. "A o co jde?"
"Musím si zasloužit bonusový body, abych dostal zpátky svoje klíče," vysvětloval. "Jediný způsob, jak si ty body zasloužím je, když pro tebe udělám něco hezkýho."
Zase jsem vybuchla smíchy. Výraz jeho obličeje byl úžasný. "Omlouvám se, ale tohle je prostě vtipný."
Daemon se znechuceně nadechl. "Jo, to je opravdu straně vtipný."
Můj smích zeslábl. "Co musíš udělat?"
"Měl bych tě vzít zítra plavat. Pokud to udělám, pak mi řekne, kam ty klíče schovala - a musím se chovat hezky."
Musel si ze mě dělat srandu, ale čím dýl jsem na něj koukala, tím víc jsem si uvědomovala, že byl zcela vážný. Spadla mi čelist.
"Takže jediný způsob, jak dostaneš zpátky svoje klíče je, když mě vezmeš plavat a budeš se chovat mile?"
"Vau, chápeš rychle."
Znovu jsem se zasmála. "Jo, tak to můžeš dát svým klíčům pusu na rozloučenou."
Na tváři mu zazářilo překvapení. "Proč?"
"Protože já s tebou nikam nepudu," řekla jsem mu.
"Nemáme na vybranou."
"Ne. Ty nemáš na vybranou, já jo." Podívala jsem se na zavřené dveře za ním a zajímalo mně, jestli máma zkouší odposlouchávat. "Já nejsem ta, komu chybí klíče."
Daemon mně chvíli pozoroval a pak se zakřenil.
"Ty si se mnou nechceš vyrazit?"
"E, ne."
"Proč ne?"
Zakoulela jsem očima. "Pro začátek třeba proto, že seš vůl."
Přikývl. "To umím."
"A taky třeba proto, že nebudu trávit čas s klukem, který je k tomu donucený svojí sestrou. Tak zoufalá zase nejsem."
"Nejsi?"
Prohnal se mnou vztek, a postoupila jsem o krok směrem k němu. "Vypadni z mojí verandy."
Vypadal, že to zvažuje. "Ne."
"Co?" Vyprskla jsem. "Co tím myslíš, že ne?"
"Neodejdu, dokud nebudeš souhlasit, že si se mnou pudeš zaplavat."
Zrovna teď mi patrně stoupala z uší pára. "Fajn. Můžeš si tu sedět, jak chceš, protože já bych radši snědla skleničku, než trávila čas s tebou."
Zasmál se. "To zní docela drasticky."
"Ani moc ne," střelila jsem nazpátek a zamířila nahoru do schodů.
Daemon se otočil a chytil mně za kotník. Jeho sevření bylo volné a ruce měl neuvěřitelně teplé. Podívala jsem se na něj a on se na mně usmíval, nevinnej jako andílek. "Budu tady sedět klidně celej den a celou noc. Utábořím se na vaší verandě a neodejdu. Máme celejtejden, Kotě. Buď ten zítřek zkousneš a budeš mně mít z krku, nebo tu budu sedět, dokud si to nerozmyslíš. Nebudeš moct ani vyjít z baráku." Civěla jsem na něj. "To nemůžeš myslet vážně."
"Myslím to naprosto vážně."
"Tak jí prostě řekni, že jsme tam šli a výborně se bavili." Snažila jsem se uvolnit si nohu, ale držel mně pevně. "Lži."
"Poznala by, kdybych jí lhal. Jsme dvojčata. Tyhle věci prostě poznáme." Zarazil se. "Nebo se tolik stydíš jít si se mnou zaplavat? Seš z představy, že budeš v mojí blízkosti skoro nahá nervózní?"
Chytla jsem se zábradlí a trhla nohu. Blbeček mně držel jen zlehka, ale moje noha se ani nehla. "Jsem z Floridy, idiote. Strávila jsem půlku svýho života v plavkách."
"Tak v čem je problém?"
"Nemám tě ráda." Přestala jsem trhat s nohou a zůstala stát. Zdálo se mi, že se jeho ruka kolem mojí kůže chvěje. Byl to ten nejpodivnější pocit vůbec. "A pust mi ten kotník."
Velice pomalu, začal zvedat jeden prst po druhém, zatímco ze mě nespouštěl pohled.
"Já nikam nepůjdu Kotě. Budeš to muset udělat."
Otevřela jsem pusu ve stejnou chvíli, kdy se za námi otevřely vstupní dveře. Otočila jsem se a spatřila mámu v celé její kráse chlupatého, zaječího pyžama. Oh, pro lásku Boží, proč?
Přejela pohledem ze mě k Daemonovi a samozřejmě si všechno vyložila přesně naopak. Ze škodolibé radosti, kterou jsem spatřila v jejích očích, se mi chtělo vyzvracet se Daemonovi přímo na hlavu. "Ty jsi ten kluk odvedle?"
Daemon se otočil a usmál se. Měl perfektní bílé, rovné zuby. "Jmenuju se Daemon Black."
Máma se usmála. "KellieSwartz. Ráda tě poznávám." Podívala se na mně. "Jestli chcete, můžete jít oba dovnitř. Nemusíte v tomhle vedru sedět venku."
"To je od vás opravdu milé." Postavil se a ne zrovna jemně mně dloubnul loktem. "Možná bysme mohli jít dovnitř a dokončit tam naše plány."
"Ne," řekla jsem a zírala na něj. "To nebude nutný."
"Jaké plány?" Zeptala se máma a stále se usmívala. "Podporuju plány."
"Zkouším přesvědčit vaší rozkošnou dceru, aby si se mnou šla zítra zaplavat, ale myslím, že se bojí, že se vám ten nápad nebude líbit." Šťouchnul mně do ruky tak, že jsem skoro spadla na zábradlí. "A taky myslím, že se stydí."
"Co?" Máma zavrtěla hlavou. "Nemám žádný problém s tím, že by si šla s tebou zaplavat. Myslím, že je to výborný nápad. Říkala jsem jí, že se potřebuje dostat ven z domu. To, že občas něco podnikne s tvou sestrou je sice skvělé, ale -"
"Mami." Přimhouřila jsem na ní oči. "Tohle opravdu není -"
"Já jsem zrovna Katy říkal to samé." Daemon mně chytil rukou kolem ramen. "Moje sestra je na týden pryč z města, tak jsem si říkal, že bysme s Katy mohli podniknout něco my dva."
Moje máma se pořád potěšeně usmívala. "To je od tebe moc hezké."
Chytila jsem ho rukou kolem pasu a zabodla mu nehty do boku. "Jo, to je od tebe moc hezké Daemone."
"No, vím dobře, že Katy na zítřek žádné plány nemá." Podívala se na mně a já mohla prakticky vidět, jak se jí hlavou honily představy o našich budoucích dětech. Moje máma nebyla normální.
"Takže může jít plavat." Spustila jsem ruku, kterou jsem měla kolem Daemona a vykroutila jsem se z jeho sevření. "Mami…"
"To je v pohodě, zlatíčko." Otočila se a než zamířila zpátky dovnitř, mrkla na Daemona. "Jsem ráda, že jsem tě konečně poznala."
Daemon se na ní usmál. "Nápodobně."
Ve chvíli, kdy za sebou máma zavřela dveře, jsem se prudce otočila a strčila do něj, ale byl jako cihlová zeď. "Seš vůl."
Uculoval se a couval dolů ze schodů. "Uvidíme se v poledne, Kotě."
"Nenávidím tě," sykla jsem.
"Ten pocit je vzájemný." Ohlídl se na mně přes rameno.
"Dvacet dolarů říká, že na sobě budeš mít jednodílný plavky."
Byl prostě nesnesitelnej.
