Kapitola 2
Trvalo mi celou cestu až do Petersburgu, než jsem se uklidnila. A dokonce i potom jsem pořád cítila, jak ve mně víří horký mix vzteku a ponížení. Co to s ním sakra bylo? Myslela jsem si, že lidé v malých městech by měli být milí a ne se chovat, jako Satanovy děti.
Bez problémů jsem našla Hlavní Třídu, vypadala doslova jako hlavní ulice. Byla tam i Velká Městská Knihovna a to mi připomnělo, že si potřebuju zařídit průkazku. Obchodů s potravinami tu ovšem moc nebylo. "Obchod s Jídlem", kde ve skutečnosti stálo jen "Obchod s Jí lem", k sobě připoutával pozornost chybějícím písmenem D a byl přesně tam, kde Blbeček říkal, že bude.
Přední výlohy byly polepené obrázky pohřešované osoby, byla to dívka, asi tak mého věku s dlouhými, tmavými vlasy a veselýma očima. Text pod obrázkem říkal, že byla naposledy viděna asi tak před rokem. Byla tam uvedená i odměna, ale po tak dlouhé době pochybuju, že bude vůbec někdy vyplacena. Sklíčená tou myšlenkou, jsem zamířila dovnitř. Byla jsem rychlonakupovač, neztrácela jsem žádný čas couráním se po obchodě. Když jsem házela věci do vozíku, došlo mi, že toho budu potřebovat daleko víc, než jsem si myslela, protože doma už máme jen pár základních věcí. Docela brzo jsem vozík zaplnila až po okraj.
"Katy?"
Vytržená z přemýšlení, jsem nadskočila, když se ozval ten tichý ženský hlas a upustila jsem na zem plato vajec. "Sakra."
"Oh! Je mi to moc líto! Vyděsila jsem tě. To se mi stává často." K podlaze vystřežily opálené paže, zvedla plato s vejci a vrátila je zpátky do regálu. Popadla jiné plato a podávala mi ho svými štíhlými pažemi. "Tyhle nebudou rozbitý."
Zvedla jsem pohled od toho vaječného masakru, kde se pozvolna roztékaly žloutky po celé podlaze a byla jsem chvilkově omráčená. Můj první dojem z té holky byl, že je příliš krásná na to, aby stála v obchodě s potravinami s platem vajec v ruce. Vypadala tam jako slunečnice uprostřed pole s obilím. Každý v porovnání s ní vybledl. Tmavé vlasy měla zvlněné a delší než já, dosahovaly jí až do pasu. Byla vysoká, štíhlá a měla téměř dokonalé rysy obličeje, který působil velmi nevinně. Někoho mi připomněla, obzvlášť pak těma jasně zelenýma očima. Zaťala jsem zuby. To je mi ale náhoda.
Usmála se. "Já jsem Daemonova sestra. Jmenuju se Dee." Dala nepoškozené plato vajec do mého vozíku. "Nová vejce!" Znovu se usmála.
"Daemon?"
Dee ukázala směrem k výrazně růžové kabelce položené na jejím vozíku. Na kabelce byl položený mobil. "Mluvila si s ním asi tak před půl hodinou. Zastavila ses … a ptala ses kudy do obchodu?"
Takže Kretén měl jméno. Daemon - tak to sedí.
A samozřejmě, že jeho sestra bude tak atraktivní jako on. Proč ne? Vítejte v Západní Virginii, zemi ztracených modelek. Začínala jsem pochybovat o tom, že se sem budu hodit. "Promiň, nečekala jsem, že tu na mně někdo bude volat." Zastavila jsem se. "On ti volal?"
"Jo." Hbitě uhnula vozíkem pryč z cesty dítěti, které v amoku běhalo v uličkách mezi regály. "Viděla jsem vás, když jste se nastěhovaly a chtěla jsem se zastavit. A když mi řekl, že ses stavovala u nás, byla jsem na tebe tak zvědavá, že jsem se vydala za tebou. Popsal mi, jak vypadáš."
Už slyším, jak ten popis zněl.
Na tváři se jí objevila zvědavost, když si mně pozorně prohlížela těma svýma intenzívně zelenýma očima. "Ačkoliv nevypadáš ani trochu tak, jak mi tvrdil. No, stejně bych tě poznala. Je docela těžký neznat všechny obličeje na tak malém městě." Sledovala jsem ušmudlané dítě, jak šplhá po policích s chlebem. "Myslím, že mně tvůj bratr nemá rád."
Svraštila obočí. "Co?"
"Tvůj bratr - myslím, že mně nemá rád." Otočila jsem se zpátky k vozíku a přihodila do něj balení masa. "Nebyl zrovna moc… nápomocný."
"Ale ne," řekla a pak se zasmála. Ostře jsem se na ní podívala. "Omlouvám se. Můj bratr je náladový."
Nekecej. "Jsem si docela jistá, že to bylo daleko horší, než jen náladovost."
Zavrtěla hlavou. "Měl špatný den. Je horší než holka, věř mi. Není to tak, že by tě nenáviděl. Jsme dvojčata a i přes to, ho chci zabít každý den, který končí na Y. (poznámka překladatele - v angličtině končí na Y naprosto každý den v týdnu :o) Je pravda, že Daemon je hrubý. Nevychází moc dobře s …. lidmi."
Zasmála jsem se. "Myslíš?"
"Každopádně jsem ráda, že jsem tě tu potkala!" vykřikla a zase tím změnila téma hovoru."Nebyla jsem si jistá, jestli bych tě neobtěžovala, kdybych za tebou zaskočila, když jste se zrovna zabydlovaly a tak."
"Ne, vůbec by si mě neobtěžovala." Snažila jsem se udržet rychlost její konverzace. Přecházela z jednoho tématu na jiné tak rychle, jako někdo, kdo vážně potřeboval léky proti hyperaktivitě.
"Měla si mě vidět, když mi Daemon řekl, že si v našem věku. Málem jsem běžela domů, abych ho mohla obejmout." Nadšeně povyskočila. "Kdybych ale věděla, že se k tobě choval takhle nepříjemně, asi bych ho místo toho praštila."
"To si umím představit." Zakřenila jsem se. "Taky jsem ho chtěla praštit."
"Představ si, že si jediná holka v okolí a ještě ke všemu většinu času tvrdneš se svým otravným bráchou." Podívala se přes rameno a svraštila úhledně vytvarované obočí. Sledovala jsem směr jejího pohledu. Ten malý kluk měl teď v každé ruce krabici mlíka, což mi připomnělo, že taky potřebujeme mlíko. "Hned jsem zpátky." Zamířila jsem k sekci s chlaďáky. Konečně, matka toho dítěte se objevila zpoza rohu a začala řvát. "Timothy Roberte, ihned to vrať zpátky! Co to -?"
Dítě na ní vyplázlo jazyk. Někdy je být kolem dětí tou nejlepší antikoncepcí. Ne že já bych nějakou potřebovala. Nesla jsem krabice s mlíkem zpátky tam, kde na mě čekala Dee, která zírala do země. Prsty svírala kolem držadla vozíku a mačkala ho tak silně, až jí bělaly klouby.
"Timothy, okamžitě se vrať zpátky ke mně!" Matka popadla jeho baculatou ruku a ze strohého drdolu jí utekl pramínek vlasů. "Co jsem ti říkala?" sykla na něj. "Nebudeš chodit nikam blízko k nim." K nim? Čekala jsem, že uvidím někoho dalšího. Až na to, že tu stála Dee a … já. Zmateně jsem se podívala na tu ženskou. Byla jsem překvapená, když jsem spatřila její temné oči naplněné odporem. Čistá nenávist a za ní, podle toho jak se její rty zaťaly do tenké, tvrdé linky a chvěly se, byl také strach.
A zírala na Dee.
Pak popadla bouřící se dítě do rukou a utíkala pryč. Dokonce nechala svůj nákupní vozík stát uprostřed uličky.
Otočila jsem se k Dee. "Co to sakra mělo znamenat?"
Dee se usmála, ale bylo to nucené. "Malý město. Místní jsou tu divní. Nevěnuj tomu žádnou pozornost. Každopádně, musíš bejt unuděná k smrti z toho všeho vybalování a nakupování. To jsou snad dvě nejhorší činnosti na světě. Myslím, že tyhle dvě věci vynalezlo samo peklo. Umíš si představit věčnost, strávenou vybalováním krabic nebo nakupováním potravin?" Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se smát, snažila jsem se udržet tempo s ustavičně brebentící Dee, zatímco jsme dokončovaly nakládání našich vozíků. Normálně, by mně někdo jako ona totálně vyčerpal asi tak za pět vteřin, ale to vzrušení, co měla v očích a způsob, jakým se kolíbala na podpadcích byl tak nějak nakažlivý.
"Máš ještě něco dalšího na seznamu?" Zeptala se mně. "Já mam všechno, co jsem potřebovala. Vlastně jsem sem šla, jen kvůli tobě, a protože jsem potřebovala zmrzlinu. Bez tý nemůžu existovat."
Zasmála jsem se a podívala se na svůj plnej vozejk. "Jo, doufám, že mam všechno."
"Tak jdem, pudem spolu k pokladnám."
Když jsme čekaly u pokladen, Dee brebentila dál a já úplně zapomněla na ten podivnej incident v uličce s mlíkama. Dee byla přesvědčená, že Petersburg potřeboval další potraviny - protože tyhle nevedly organická jídla - a ona chtěla organické kuře, kvůli receptu, který chtěla připravit Daemonovi k večeři. Po pár minutách jsem se dostala přes obtížnost udržet s ní tempo a skutečně se uvolnila. Nebyla temperamentní, jen opravdu … živá. Doufala jsem, že to na mně přenese.
Fronta se pohybovala rychleji než ve velkých městech. Když jsme byly venku, stoupla si vedle nového Volkswagena a odemkla kufr.
"Pěkný auto," okomentovala jsem ho. Očividně mají peněz dost, nebo Dee chodí do práce.
"Miluju ho." Poklepala na kufr auta. "Je to moje děťátko."
Já sem nastěhovala nákup na zadní sedačky mého sedana.
"Katy?"
"Jo?" Točila jsem klíčkama kolem prstu a doufala, na přiblblého bráchu se neohlížeje, že bude chtít později něco podniknout. Neměla jsem tušení, jak dlouho bude máma spát.
"Měla bych se omluvit za svýho bráchu. Vzhledem k tomu, jak ho znám, je mi jasný, že nebyl zrovna milej."
Tak trochu mi jí bylo líto, bejt příbuzná takovýho vola…
"To přece není tvoje vina."
Vzala do ruky klíčky od auta a oči upřela na mně. "On je prostě jen příliš ochranářský, takže se nechová moc dobře k cizím lidem."
Jako pes? Skoro jsem se zasmála, ale její oči byly do široka otevřené a vypadala upřímně vystrašená, že bych jí třeba nemusela odpustit. Mít bráchu jako je on, musí stát za prd. "Vždyť přeci o nic nejde. Možná měl fakt jen špatnej den."
"Možná." Usmála se, ale opět to vypadalo nuceně.
"Vážně, nedělej si s tím starosti. My dvě jsme v pohodě," řekla jsem.
"Díky! Rozhodně nejsem žádnej slídil. Přísahám." Mrkla na mně. "Ale ráda bych s tebou dneska odpoledne něco podnikla. Máš už nějaký plány?"
"Po pravdě, jsem se chtěla pustit do toho zarostlýho záhonu před barákem. Chceš se přidat?" Mít společnost by mohlo být zábavný.
"Oh, to zní výborně. Jenom odvezu ty věci domu a hned jsem u tebe." řekla. "Na zahradničení se vážně těším. To jsem nikdy nedělala."
Předtím, než jsem se mohla zeptat, jaký druh dětství nezahrnuje alespoň povinné pěstování rajčat, zmizela v autě a uháněla z parkoviště. Já jsem zavřela zadní dveře auta a zamířila ke dveřím řidiče. Otevřela jsem je a chtěla nastoupit, když mně přepadl pocit, že mně někdo sleduje.
Očima jsem prozkoumávala parkoviště, ale byl tam jen jeden člověk v černém obleku a s tmavými slunečními brýlemi, který zíral na obrázek té ztracené holky na místní vývěsce. V tu chvíli mně napadlo jen "Muži v Černém."
Jediná věc, kterou ještě potřeboval, bylo to malé vymazávací zařízení a mluvící pes.
Smála bych se tomu, až na to, že na tom chlápkovi nebylo vůbec nic směšného … obzvlášť když právě teď zíral přímo na mně.
…..
Něco málo po jedné hodině odpoledne Dee zaklepala na dveře. Když jsem vyšla před dům, našla jsem jí tam stát poblíž schodů, měla na sobě sandále s nízkými klínovými podpadky. To bych nepovažovala za "oděv" vhodný pro zahradničení. Slunce vrhalo svatozář kolem jejích tmavých vlasů a na tváři měla rošťácký výraz. V tu chvíli mi připadala jako vílí princezna. Nebo spíš Víla Zvonilka na speedu, vezmu-li v potaz jak hyperaktivní byla.
"Hej." Vešla jsem na verandu a tiše za sebou zavírala dveře. "Máma spí."
"Doufám, že jsem jí nevzbudila," předstírala šepot.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, ta by prospala i tornádo. Vlastně se to i stalo."
Dee se zakřenila a sedla si na houpačku. Vypadala nesměle a objímala se rukama. "Jakmile jsem přišla domů z nákupu, Daemon snědl polovinu pytle mých chipsů, dva pytlíky mých karamelových bonbónů a polovinu sklenice burákového másla." Začala jsem se smát. "Vau. Jak to, že je pořád tak…" Žhavej. "Ve formě?"
"Je to neuvěřitelný." Zvedla nohy nahoru a objala je rukama. "Dokáže toho sníst tolik, že obvykle musíme dva až třikrát týdně do obchodu." Podívala se na mně s šibalským zábleskem v očích. "Já bych taky mohla vyjíst vaší ledničku i s tou naší. Takže bych na něj asi neměla tak nadávat." Pocítila jsem téměř bolestnou závist. Mně nebyl dopřán rychlý metabolismus. Moje boky a zadek by to mohli potvrdit. Neměla jsem nadváhu, ale opravdu jsem nesnášela, když o mně máma mluvila jako o vnadné. "To je tak strašně nefér. Já sním pytlíček chipsů a přiberu po něm pět kilo."
"Máme kliku." Její úsměv byl zase napjatý. "Ale musíš mi říct všechno o Floridě. Já tam nikdy nebyla."
Podepřela jsem se lokty o zábradlí verandy. "Představ si non-stop otevřená nákupní centra a parkoviště. Ale ty pláže. Jo, stojí to za to jen kvůli těm plážím." Milovala jsem, když se mi prsty u nohou bořily do vlhkého písku.
"Vau," řekla Dee, její pohled zamířil k vedlejším dveřím, jako kdyby očekávala příchod někoho dalšího. "Asi ti to dá dost práce, zvyknout si na život tady. Přizpůsobování může být… těžké, když kolem sebe nemáš svůj živel." Pokrčila jsem rameny. "Já nevim. Nejdřív jsem si říkala, to si ze mě musí dělat legraci! Dokonce jsem ani nevěděla, že tohle místo existuje."
Dee se zasmála. "Jo, to neví hodně lidí. My byli taky v šoku, když jme se přištěhovali."
"Oh, takže vy taky nejste odsud?"
Přestala se smát a uhnula pohledem. "Ne, nejsme odsud."
"Vaši rodiče se sem potřebovali přestěhovat kvůli práci?" Ačkoliv mně nenapadlo, kvůli jakému druhu práce by se sem někdo stěhoval.
"Jo, pracujou ve městě. Moc často je nevídáme."
Měla jsem pocit, že je za tím mnohem víc. "To musí bejt těžký. Ale … zase máte spoustu svobody. Moje máma je taky zřídka kdy doma."
"Tak to tomu potom rozumíš." Její oči zaplavil zvláštní, smutný pohled. "Tak nějak si žijeme po svém."
"A člověk by si myslel, že by naše životy měly být víc vzrušující, než ve skutečnosti jsou, mám pravdu?"
Toužebně se na mně zadívala. "Slyšela si někdy o přísloví "opatrně s tím, co si přeješ?" Odstrčila se palcem u nohy od země a začala se pohupovat, ani jedna z nás neměla potřebu na to něco říct. Vím naprosto přesně, co tím myslela. Ani nespočítám, kolikrát jsem byla v noci vzhůru a přála si, aby se máma dostala z toho svého smutku a pohla se kupředu - A vítej Západní Virginie.
Z ničeho nic, se na nebi začaly objevovat temné mraky a zahalily zahradu do stínů. Dee se zamračila. "Ale ne! Vypadá to, že budeme svědky jedné z našich proslulých odpoledních bouří. Obvykle trvají i několik hodin."
"To je škoda. Asi bysme si to zahradničení měly naplánovat na zítřek. Máš čas?"
"Jasná věc." Dee se zachvěla, jak se vzduch náhle ochladil.
"Zajímalo by mně, odkud se ta bouřka vzala. Vypadalo to, že se prostě najednou objevila, že jo? Zeptala jsem se.
Dee vyskočila z houpačky a uhladila si rukama kalhoty. "Vypadá to tak. No, myslím že tvoje máma je vzhůru a já musím jít vzbudit Daemona."
"On spí? Nějak dlouho, ne?"
"On je divnej," řekla Dee. "Zítra přijdu a můžeme se vydat do zahradnictví."
Zasmála jsem se a odstoupila od zábradlí. "To zní dobře."
"Výborně!" Seskočila ze schodů a na místě se zatočila.
"Řeknu Daemonovi, že ho pozdravuješ."
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. "Ee, to není nutný."
"Věř mi, že je!" Zasmála se a utíkala radostně domů.
Máma stála v kuchyni s hrnkem kafe v rukou. Když se ke mně otočila, kouřící hnědá tekutina vyšplíchla na kuchyňský pult. Přešla to nevinným pohledem ve tváři.
Vzala jsem utěrku a šla ke kuchyňskému pultu.
"Bydlí vedle v domě, její jméno je Dee a narazila jsem na ní, zatímco jsem nakupovala." Utřela jsem vylité kafe utěrkou. "Má bratra. Jmenuje se Daemon a jsou to dvojčata."
"Dvojčata? Zajímavé." Usmála se. "A je Dee milá, zlato?"
Povzdechla jsem si. "Ano mami, je velmi milá."
"Mám z tebe radost. Už bylo na čase, aby ses otevřela."
Neuvědomovala jsem si, že bych byla zavřená.
Máma lehce foukala do kafe a pak začala upíjet, sledovala mně přes okraj hrnku. "Domluvily jste si něco na zítra?"
"To bys měla přece vědět, protože si nás poslouchala."
"Samozřejmě." Mrkla na mně. "Jsem tvoje máma. Tohle my děláme."
"Odposlouchávání cizích konverzací?"
"Ano. Jak jinak bych se dozvěděla, co se děje?" Zeptala se nevinně.
Protočila jsem oči a odcházela do obýváku.
"Soukromí, mami."
"Zlato," zavolala na mně z kuchyně, "Taková věc přeci neexistuje."
